Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Indonézia bola vyše tristo rokov holandskou kolóniou a aktuálne, ako sa zdá, naťahuje ruky po BDM bandách z krajiny veterných mlynov, tulipánov, drevákov a podobného sortimentu. Minule jakartskí Brutal Mind pustili do sveta DISAVOWED, teraz ARSEBREED, obe kapely prichádzajú s novými albumami po 13, resp. 15 rokoch, náhoda? A poďme ďalej, k zostave. Daniel van der Broek (basgitara), Marco Pranger (gitary), Robbe K (vokály), Joel Sta (vokály) sú členovia DISAVOWED, terajší či bývalí, „kam až to siaha?!“ Bicie na novinku nahral Romain Goulon, teda na mnohých miestach pôsobiaca kapacita extrémne metalového bubnovania. (Z jeho najnovších hosťovských prác môžem dať do pozornosti napríklad debut slovinských MEPHISTOPHELIAN.) A Joel má v zátvorke aj „ex-PYAEMIA“, čo myslíte, ako bude?
Povedal by som, že výborne. Desať skladieb za pol hodiny a extratriedny brutálny death metal. Ak si ešte pamätáte prvotinu „Munching The Rotten“ (2005, Neurotic Records), ARSEBREED nadviazali na prístup k žánru, aký zaujali tam. Pochopiteľne sú v ňom o kus ďalej, hráčsky, skladateľsky i zvukovo. Mohlo by sa tu vnucovať prirovnanie k DISAVOWED, ale „Butoh“ nie je „B-stranou“ albumu „Revocation Of The Fallen“. Ten je svojím spôsobom technicky rozviatejší, aranžérsky košatejší a atmosférickejší. Viac na ňom počuť odkaz iných starých klasikov. Tam, kde súčasní DISAVOWED strúhajú poklonu „kanibalom“, si ARSEBREED spomínajú na to, ako sa dusilo na Long Islande. (Podobne ako kedysi PYAEMIA, spiaci možno už aj spánkom večným.) „Butoh“ je samozrejme technicky vypracovaná, ale hlavne natlakovaná a priamočiara nálož viac o brutálnej podstate subžánru, sofistikované drvenie bez väčších šancí na vydýchnutie. Náklepové tempá so šťavnatými riffmi, zvoniacou basou, nenápadnými, ale funkčnými gitarovými „ozdobami“ a monštruóznym duelom dvoch zverských vokálov, growlu a „výlevky“. Nemilosrdné, zároveň živé a temným vyznením trochu pripomínajúce ponuré barbarské začiatky DEEDS OF FLESH. Výborný príklad čistého, vyzretého a zároveň ničivého BDM. (Ktorému podľa toho, čo v záverečnej „Insanity“ zaznie cca od 1:20, nie je cudzí ani občasný úlet k hudobnému srandovaniu.)
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.
Třicet let po založení je HORNA ve formě. Starý kozel Ville Pystynen, nestor finské blackové scény, za to umí vzít. Ostrý vysypaný BM, halekavá finština a taky rock'n'roll. A skvělé nápady, třeba ústřední melodický motiv v "Hymni II" z hlavy nedostanete.
Hleďme, kolega Noisy deklaruje SACRILEGE. Inu, SARCASM jsou jati hluboko v deathmetalových devadesátkách (založeni 1990, reaktivováni 2015) a navíc mají i blackový "edge". Jsou tam i DISSECTION, jinak je to spíše standardní, ničím nevybočující deska.